Nedávno jsem sdílela článek o helikoptérových rodičích, který poměrně významně rezonovat s tím, co pozorujeme poměrně často při naší práci.
Moje milá příbuzná se mi ozvala a dala mi důležitou zpětnou vazbu v tomto smyslu. My rodiče bychom velmi rádi delegovali na děti odpovědnost tam, kde jsou na to zralé, ale naše okolí nám to neumožňuje. Když nemá dítě úkol nebo bačkory, volá paní učitelka nám. U lékaře nebo na rehabilitaci, kam by dítě na prahu dospělosti jistě zvládlo dojít samo, ho musíme doprovázet.
Pokusím se roztřídit tyto situace. A dát nějaká rozumná východiska.
Jsou situace striktně nastavená a tam se nedá nic dělat, byť nás to otravuje a je to v našich očích zbytečné (skoro dospělý na rehabilitaci, která běží dlouhodobě a není nás tam potřeba).
Situace, kde jde o bezpečnost dítěte a není na dítěti situaci rozhodovat (sedačka v autě, přilba na lyžích nebo na kole)
Pak je spousta situací, kde můžeme pomalu trénovat, aby dítě neslo odpovědnost za to, co dělá nebo nedělá. A tam je tem kámen úrazu.
První místo, kde můžeme s dítětem začít trénovat je jídlo. Nechceš jíst, nevadí, další jídlo je večeře, do té doby žádné sušenky, žádný párek v rohlíku… V první řadě musíme být ochotni nést následky jeho hladu my, protože nejspíš bude protivné, žadonící…Také se to nenaučí napoprvé, bude nám ho líto, budeme čelit svému okolí, jací jsme to rodiče.
Podobně je to s oblečením, kde musíme čelit svému strachu, že dítě nastydne, bude zima, horko, my pak budeme s nemocným doma, nakazí sourozence rýmou.
Velké téma je škola. S prvňáčkem samozřejmě musíme dělat úkoly a naučit ho nějakému řádu, ale páťák už si to opravdu musí hlídat sám. Nemůžeme propadnout představě, že když dostane pětku, protože nemá úkol, tak jeho budoucnost je v troskách.
Pokud ho v této situaci budeme opakovaně zachraňovat, tak mu nejspíš zaděláváme na nesamostatnou budoucnost. Školák se musí naučit, že má nějaké své povinnosti, že už musí čelit nárokům světa a ne, že zapomenutý úkol nebo svačinu vždy máma vyřeší.
Tady je na místě udělat dohodu s vyučujícím, jak máme nastavená pravidla a že důsledky by mělo zažívat dítě, nikoliv rodiče. Spolupráce rodiny a školy je klíčová. Samozřejmě jako rodiče potřebujeme zpětnou vazbu, jak se dítěti ve škole daří, ale nepotřebujeme vědět o každých zapomenutých bačkorách.
To neznamená, že ponecháme dítě osudu a nezajímáme se, znamená to, že co nejvíc úkolů zkouší řešit samo. Můžeme v tom být průvodci, ale ne Ti, kdo to vždy nějak vyřeší. Pro dítě je klíčová naše důvěra, že to zvládne, že může vždy požádat o pomoc.
Nemluvím tady o dětech se specifickými potřebami, to je jiný příběh a podstatně složitější, ale i tady platí podobné, jen vše bude trvat podstatně déle.
Přeji hodně radosti nad tím, jak je Vaše ratolest samostatná.
Výše zmíněný článek najdete na Helikoptéroví rodiče jsou problém. A ti s „poškozenou vrtulí“ dvojnásob – Seznam Médium
Inspirativní k tomuto tématu je Dnešní „přehnaní“ rodiče: helikoptérová výchova a co o ní říká věda – Seznam Médium
