„Vydržte ještě 14 dní, pak to bude lepší!“
Tuto větu slýcháme opakovaně, s nadějí počítáme dny, stříháme metr a opakovaně jsme zklamáni.
Když se rodila má nejstarší dcera, pan doktor po celém dnu, kdy jsem byla na sále, v dobré víře řekl: „Do dvou hodin to bude.“ Nebylo. Dcera se narodila za další dvě hodiny, vše dobře dopadlo, ale proč o tom píšu? Tehdy jsem si rozložila mentální i fyzické síly na ty dvě hodiny a na ty další dvě už pak nebylo moc kde brát.
Naše už rok trvající situace se porodu v mnoha ohledech podobá. Víme, že to někdy musí skončit, nevíme kdy, je to pěkně nepříjemné a bolestivé a jde přitom o život, možná i náš. Na porod se většina z nás pečlivě připravuje, udělá skvělý porodní plán, ale realita je často hodně jiná a my musíme projít něčím, co jsme opravdu nečekaly. Naše plány mizí v dáli zároveň s iluzemi o sobě samé.
Na covidovou situaci jsme se připravit nemohli, a tak se potkáváme se svými slabinami, často s malou odolností vůči stresu a větší zátěži.
Stejně jako u porodu nám nepomůže nějaký časový údaj, ke kterému se upneme. U porodu pomáhá dýchat, šetřit síly, vnímat okamžiky úlevy a mít na blízku spřízněnou duši. Pokusme se to podobně využít i jiných náročných situacích.
Abychom se zhluboka nadechli, potřebujeme se nepatrně zastavit, soustředit se, možná protáhnout, udělat nějaký jednoduchý cvik. Je to chvilka pro malinkou, střelnou vděčnou myšlenku: Dýchám, žiju, miluju své děti, blíží se jaro…
Šetřit síly znamená mimo jiné i dobře plánovat čas. Když budeme mít napsaný plán na příští den, možná to s ním skončí jako s tím porodním. To nevadí, ale pomohl nám se zorientovat v příštím dnu a prohlížet si realističtěji své možnosti, vyškrtnout bez milosti zbytečnosti (každý je tam máme), nezapomenout na to opravdu podstatné. A to nejdůležitější: dát do plánu nějakou chvilku pro sebe, která mě nakopne a dá sílu jít dál. Když to nebudeme mít v plánu napsané, jistě na to nedojde a nám ale dojdou síly.
Pokud se soustředíme na chvíle, kdy je lépe, kdy děti konečně spí, kdy pijeme kávu, kdy nastavíme tvář sluníčku, najednou náš den není jen zběsilá honička, nepřetržitá únava a nekončící blázinec, ale je tam i celá mozaika šťastných okamžiků.
Bez spřízněných duší to jde hodně těžko, každý někoho takového máme, pošlete mu sms, krátký mail, zavolejte, popovídejte přes plot, prostě nebuďte v tom sami.
Marie